UKRAJINA

JAK JSEM SE STALA FOTOGRAFKOU

CESTA

úterý 28. března 2017


S podnázvem

STAY PRINCESS



     Chodila jsem do dvorského Hankova domu na dva kroužky. Prvním byla angličtina, kdy jediné slovíčko, které si odtud pamatuji, je PRINCESS. Těžko říct, proč. V mém případě. Kdyby to bylo znamení, tak se hlásím, že stále čekááám! Už jsem si raději sama sehnala půlku (druhá půlka se rozpadá) zámku , koně i prince. Ale tiše a étericky se pohybující princezna s vlnitýma vlasama do půl pasu, na pohled křehká, uvnitř neuvěřitelně silná, taková ta, která vypadá dobře i po 4 hodinách spánku a sluší jí i pytel… Je zatím v nedohlednu. Vždyť já i když se chci napít, musím odcházet stranou, protože prý „piju jako koníček“ podle prince a podle bratra "piju jako prase". To jako zase na mou obhajobu, z kádě jsem pila jen na statku, když jsem tam neměla jinou nádobu ještě. Ale slyšet je to nějak moc. Jenže já to jinak neumím, natož jako princezna. Takže, když odejdu během příprav na focení do druhé místnosti ateliéru, tak už víte, že se šla princezna napít!



    K vlasům do půl zad se vyjadřovat nebudu. Když už mi naroste 5 cm vlasů, znamená to jednocentimetrová, další, vrtulka někde u hlavy. A k tomu pohybu se dostanu ještě později ve vyprávění. To bude stačit na pár samostatných kapitol.


     Druhý kroužek byl malování. Má nejsilnější vzpomínka patří dvěma barvám, úžasně modrá a ještě hezčí oranžová. Myslím, že jsem malovala jen dvoubarevně. A jelikož jsem malování trénovala pravidelně i doma (jak jsem psala minule, na poníka někdo vydělat musel) dostavil se první úspěch.
Hodina malování končila a jelikož prý před nedávnem poslali nějaké naše obrázky do soutěže, bylo potřeba to řádně ohodnotit. Pamatuji si, že už v té době mi bylo soutěžení tak trochu jedno a myslím, že tímto bylo ve mně totálně zazděno. Vyhlásili moje jméno, veliký úspěch. Ostatní děti to ocenily úplně stejně jako já. Mlčky. Jásala jen paní učitelka. Vzala mi ruku, potřásla s ní a podala mi kus papíru s tím, ať si ho dobře uschovám. Mimo jiné i hnusně zelený malý baťůžek. 


(Zajíček za ten diplom, chudák, nemůže, ale je jediný dochovaný)


     Zde jsem pochopila, že ani výhra nemusí být žádná výhra. A pokud ve mně někdy plál malý ohýnek touhy po závodění a soutěžení, zde byl uhašen. Takže zde je vysvětlení, proč nedělám žádný vrcholový sport, pro který mám samozřejmě vlohy. Nemám motivaci. Ale kdybych chtěla…




Přišla jsem domů. I mamka měla velkou radost. Vysvětlila mi, že vůbec nevadí, že tomu papíru nerozumíme. Že důležité je tohle slovíčko a ukázala na tučně napsané „DIPLOM“ a „LONDON“. A že je potřeba to zasklít, protože si toho jednou budu cenit. Tak mami, hlásím, že stále nic… 

Ale už bych si ho možná zvládla v té angličtině i přečíst. Teda pokud tam bude i něco o PRINCESS.












pátek 24. března 2017



Základem je být nejlepší. A to pokud možno bezbolestně. Když už člověk není nejlepší, tak to hlavně nesmí bolet. A když nepatříš ani mezi průměrně průměrné a k tomu to sakra bolí, je čas to změnit.


Tak asi takhle vypadalo moje studium. S výjimkou vysoké zemědělské, kdy jsem úspěšně prospala první víkendové vyučování prvního semestru prvního ročníku. Takže mé rozhodnutí bylo zcela nenásilné…

To ale předbíhám…

Základní škola, první třída a první diktát. „Chápete to?“ ptá se paní učitelka. Všichni souhlasně přikyvují, já se tedy přidávám ( s psaním a čtením je to další nepostradatelná věc, co jsem se v první třídě naučila, když kývají všichni, kývám já taky). Ještě zkontrolovat bombičku a jdeme na to, obrovský krok v našich malých životech!
Pokyny zněly naprosto jasně: Píšete, co já diktuji. Ano? … Ano.





"Pak přišla Žirafa a snědla Pak přišla" (nestihla jsem znovu napsat Žirafa-nestíhám!) "Všechnu trávu Všechnu trávu Pak přišla Žirafa" (Nechápu to! Ta učitelka je snad úplně mimo!) "Tečka. Stíháte všichni." ( Konečně ztichla, překvapeně zvednu hlavu, nechápu, potím se, všichni místo psaní přikyvují, nechápu proč nepíšou. Nevadí, začnu přikyvovat také a přitom úporně myslím jen na jedno! Nesmím zapomenou napsat to poslední slovo: "Všichni"!!!)

A tak si paní učitelka pozvala maminku. Musela jsem počkat za dveřmi, a tak mi slova, že spisovatelka ze mě asi nikdy nebude, znějí trochu z dálky. Nechápala jsem proč, protože ona diktovala pořád dokola nějaký nesmysly?

Počítat jsem ale uměla dobře. U mamky jsem měla osm růžových peněz, tři zelené a čtyři oranžové. Já ale potřebovala i ty fialové. Důvod byl jasný, pořídím si poníka.
Další činnost, jak jsem postupně zjistila, která mi vydělá nějaké peníze, ty cinkací, bylo krmení pejska. Když budu cinkat hodně, časem z toho bude jedna růžová.
A tak přišla návštěva a já běžela do pokojíčku do kasičku, která vypadala jako bouda pro psa, před ní byla rohožka a když tam návštěva položila cinkací korunku, pejsek vyjel a vzal si ji k sobě do boudy. A šup, byl nakrmený. Občas byl pejsek pěkně hladový a tak jsem návštěvě musela vysvětlit, že "žere i ty větší…"

Jenže paní učitelka říkala něco o tom, že ze mě určitě bude dobrá spisovatelka, jak mi mamka cestou domů vysvětlila. Prý jsem jen blbě slyšela. A ten příběh o žirafě mám zkusit napsat znovu, po svém, aby to dávalo smysl.

A tak jsem psala, nastříhala jsem si papíry. Základem byla dobrá vazba knihy, díry nůžkama a červená stuha vypadaly parádně. Označit volné stránky na ilustraci a šlo se na to. Žirafa mě ale nezaujala. To příběh o tajemné princezně, která byla ve svém kočáru v lese přepadena zlými loupežníky. To byl pozdější hit, za který návštěvy pejska překrmovaly!
Nechci prozrazovat celý děj, ale nejúspěšnější část patřila princeznině vítězství. A jak? Princezna si tak prdla strachy, že loupežníci utekli.

Lidé mi nyní často říkají, že moje příběhy jsou nyní depresivní. Možná by stálo za to se trochu inspirovat dřívější tvorbou.

Knížka byla prodaná hned, byl čas to vylepšit, udělala jsem tedy nástěnku v pokojíčku, kde jsem věšena obrázky a knížky a pokaždé, když se návštěva zula, musela nejdřív jít vybrat něco na nástěnku. Tvorbu z těchto let tedy poznáte jednoduše, mají na sobě okrasně naspanou částku 5 kč-10 kč.


A tak jsem se rozhodla, že až budu velká, budu mít víc poníků, možná i toho vzácného blonďatého. A mamce jsem naprosto vážně oznámila, že už vím, co budu dělat. Až budu muset být dospělá, budu spisovatelkou. Následovala ale slova, která mamku mrzí do teď. Janičko, spisovatel ale třeba píše knížku několik let, přepisuje jednu stránku několikrát. Umíš si to představit? … A já neuměla. Tak jsem toho nechala s tím, že si najdu něco méně náročného… Takže teď o 20 let později fotografuji.



Dochované obrázky z doby mé spisovatelské kariéry:


 (Zde jsem zachycena při přestávce mezi tvorbou. Zdravá a vyvážená strava byla mým koníčkem odjakživa.)




(Mé veliké díky patří mé nejlepší kamarádce v dětství, Barušce. Za věrné poslouchání... při čtení mé knihy, samozřejmě. Jinak nebyla o poslouchání řeč- byla to skvělá učitelka!)


středa 1. března 2017


Jednou...Jednou budu mít velikou farmu a bude ze mě úspěšná farmářka! Po mých rozlehlých kopcovitých pastvinách se bude prohánět stádo nádherných, vzácných a děsně dobře přiježděných a ještě lépe prodejných koní. Lidi budou stát frontu, aby měli koně ode mě a já budu mít poskoka, co se o to vše bude starat, zatímco já si budu popíjet kávičku ze stylového hrnečku na mé dřevěné terase s houpací sítí… a rozdávat rozkazy, samozřejmě…


Tak takhle to začalo...



Prostě jsem si s tímhle snem prokydala celé dětství a pubertu. Pak se můj sen začal stávat skutečností a já nejen, že jsem měla tu možnost studovat Jezdeckou akademii, ale dokonce jsem dostala i dobré místo v první práci! A tak mě hovínka provázela i nadále, při začátcích mého dospěláckého života…



Znáte ten vtip, jak jde tatínek z dcerou stájí a obdivují krásu místních koní? Pak se podívá na Vás, jak kydáte a zašeptá dcerce něco o tom, že by se měla začít učit nebo dopadne takhle? … Já už jsem ho slyšela, můj oblíbenej! :-D



Samozřejmě žádnou farmu si za výplatu ošetřovatele asi nepořídím. Peněz „vedle“ jsem si moc nenastřádala, ale úrazů z pádů z koně jsem si našetřila opravdu hodně. Jeden z těch lepších byla moje čelist. Tak dlouho jsem do ní dostávala, až se prostě sekla. Jednou zavřená (lepší), jednou otevřená (horší). Podle nálady.
Dělají se operace, jenže na tu je ještě času dost. A tak mě maminka vzala k léčiteli. Zkusit se má prý všechno.



A tak jsme s panem léčitelem rovnali a mimo jiné mi srovnal i páteř a já skákala jako gazela. Prý to hned bylo znát na mém pohybu… Asi ladnějším...(haha). Jenže pak to přišlo. Jeden z nejdůležitějších momentů mého života. A stál mamku jen 500 Kč!


„Vaše třetí hemisféra...“

„Moje třetí co?“

„Vaše třetí hemisféra je neuvěřitelně rozvinutá. Obrovský prostor, ze kterého můžete čerpat. Tvořit umění...“

„Tvořit umění?“ (Nepamatuji si, co jsem měla ten den na sobě, ale určitě to smrdělo koňma, a boty, které jsem nechala raději před místností, nepochybně před odjezdem prodělaly bahenní koupel. -Zkrátka tvořit umění byla pro mě stejně nová překvapující představa jako ta o třetí hemisféře.)

„Malujete?“

„...No…“ (Vzpomněla jsem si na pár obrázků koní z dětství.)

„Bude se Vám dařit, budete něco tvořit a budete úspěšná. A to brzo. Dávám tomu pár let. V umění se najdete...“

„ … “ To už jsem měla jen čelist zase seklou dole v údivu a v hlavě mi běžely představy, jak za běhu odhazuji vidle v dál, servávám ze sebe montérky a v zádech se mi vzdaluje pracovní stáj, do ruky popadám stylový hrneček s kávičkou a usedám do pohodlného křesla na své dřevěné terase s výhledem na koně. Na vše jsem si vydělala uměním…. Malováním obrazů…


„Budu malovat?“ ptám se pana léčitele.

„To ne...“


… s výhledem na koně. Na vše jsem si vydělala uměním…. Psaním románů…


„Budu psát knížky?“

„Hm... to taky ne… Cítím tam něco jiného. Zpíváte?“

(Na to nemusím odpovídat. Mamka už se nahlas směje.)


A tak tam sedím, je mi zima na nohy, a přemýšlím, co to sakra můžu dělat, abych dělala umění a ještě mi to mohlo i jít?


Nic jsem nevymyslela… No co, mám na to prý ještě pár let. Mamka platí a já prý hopsám jako gazela pěkně zpátky domů a do holínek.  




úterý 10. ledna 2017

Část z nedokončeného šuplíčkového projektu CESTA. 



I.

"Netuším, jak dlouhá cesta mě čeká a kam mě mé kroky povedou. Dojdu cíle přesně tehdy, kdy nad tím přestanu přemýšlet." 























čtvrtek 3. listopadu 2016


Dovolená,
Poloniny,
huculové,
vodka,
špek
a
zima, zima, zima!

Abyste věděli, proč ještě pár příštích focení propšikám :-)































Mohu jen a jen doporučit!

http://www.hutsulpony.com/